Předzahrádka, kout u koupelny a boční strana domu budou bývat ve stínu a musím říct, že naplánovat si osázení této části mi dává zabrat. Z jedlých rostlin už toho moc na sázení nezbývá, v plném stínu toho moc nepokvete a většina rostlin, které zvládnou stín, jsou i v určité míře jedovaté. A těm, se, pokud to jde, spíše v zahradě s malým dítětem snažím vyhýbat. Chci se s vámi podělit o pár tipů na zajímavé "stínové" rostliny, které jsem našla.
Dále jsem našla akorát jednu odrůdu plazivého jalovce (a ten nechci ani náhodou, jalovce ohrožují hrušky v okolí!), kanadský jedlovec (
Tsuga canadensis Jeddeloh, málo vánoční), jeden druh zakrslé tůje (Zerav západní Hooseri, nemáme tůje rádi) a tím to skončilo. Takže jehličnany do stínu nejsou žádná sláva. Možná zkusíme jeden ze smrčků, který prý dle jednoho prodejce stín zvládne (
Smrk ztepilý Tompa,
Picea abies Tompa), ale vyroste pouze do jednoho metru, což je docela málo. A nebo to riskneme s nějakou obyčejnou jedlí či smrkem, které jsou v mládí na stín prý zvyklé.
Stálezelený plot ve stínu či polostínuKrátké místo mezi domem a sousedovým plotem chceme oddělit stálezeleným živým plotem. Bude ze severu chránit před větrem pěkné trvalky, které vysadím před koupelnou. Ale mělo by přes něj být pořád vidět do ulice. Klasikou je stříhaný jedovatý zimostráz, neboli buxus (
Buxus sempervirens), ten nám ale nesmí na oči či spíše na nos. Jsme s manželem jedni z těch lidí, kterým tento keř ošklivě smrdí, ten nám na zahradu nesmí. Navíc pomalu roste. Lepší volbou je bobkovišeň (Prunus laurocerasus), lze ji dobře tvarovat, kvete i voní. Většina kultivarů snáší dobře plný stín. Na internetu se ale různé zdroje nemohou shodnout, jestli je "jen" nejedlá, nebo naopak hodně jedovatá. Přikláním se k tomu spíše nepěstovat ji v domě s dětmi.
Zajímavá neznámá zelená kráska
aukuba (
Aucuba japonica) roste jen do jednoho metru a má plody, které nejsou jedovaté. Jen by u nás nejspíš mohla vymrzat, zvládne pouze –23. Jedny z nejhezčích stálezelených keřů potom obvykle patří mezi ty nejvíce jedovaté, ať už jde o krásné brsleny (např.
Euonymus fortunei "canadale gold"), hlohyni šarlatovou (Pyracantha) či i pichlavou modrou cesmínu. Aukuba tedy v domě s dětmi vede. Nicméně kdyby šlo jen o neprůhlednost, tak by stačil i bukový živý plot, snáší stín a v zimě na něm zůstávají listy.
Jedlá stinná zahrádkaLákalo mne mít i ve stinné části zahrady něco k snědku. S jedlými rostlinami je to ve stínu ale docela složité. Plodů moc nevypěstujete, neboť jedlé rostliny ve stínu obecně méně kvetou. A těch s jedlými listmi je pomálu. Ve stínu by tedy měly jít pěstovat
lísky (úroda ale bude malá, spíše ty obyčejné lesní druhy),
rybíz (spíše polostín, plody budou jemnější a bude jich méně),
bez černý a někdy se doporučují i kanadské borůvky, ale chuť potom prý nic moc
. A pod normálními keři medvědí česnek a máta či naočkováný kmen pro pěstování hlívy ústřičné.
Barevné krásky ve stínuMusím říct, že je mi někdy líto sázet na slunné místo okrasný keř, když tam může růst dobré ovoce. Ale ve stínu je to jiná, tady jsem naopak hledala krásné rostliny, které stín prozáří. Nejvíc mne dostal
dřín květnatý rainbow (
Cornus florida "rainbow"), rostlina, která by to měla zvládnout v lehčím stínu nebo polostínu, v plném stínu nepokvete a vytratí se vybarvení. Jinak je to ale parádní květina, na jaře dlouho bíle kvete, pak září žlutozelenými panašovanými listy a na podzim se pěkně barví. A můžete ji nějak zajímavě doplnit půdokryvnou trvalkou v podobném vzhledu – dřínem kanadským (Cornus canadensis). Druhou kráskou není keř, ale obrovský strom –
javor červený (
Acer rubrum), který by měl spolehlivě růst ve stínu a dokonce se tam i na podzim vybarvit.
Klasikou jsou rostliny milující kyselou půdu, tedy azalky, rododendrony a hortenzie. Z těchto jmenovaných se nám s manželem nejvíc líbí právě hortenzie, konkrétně odrůdy
hortenzie velkolisté (
Hydrangea macrophylla), která vypadá velmi pěkně jako zelený keř, i když méně kvete. V silném stínu totiž nemůžete ani od takové hortenzie čekat zázraky. Měla by kvést, ale méně než v polostínu. Stačí nám bílé a růžové odstíny, na které není třeba kupovat hnojivo na tuny, a nejlépe ty nové šlechtěné, které u nás nebudou tolik vymrzat. Některým se na podzim vybarvují listy do růžova (např. odrůda
Zaffiro to dělá) a nutno podotknout, že hortenzie jsou obecně jedovaté.
Neznámým malým keříkem pro mne je leukotoe (konkrétně Leucothoe keiskei "Opstal50 burning love"), pěkně vybarvený stálezelený keřík, který má rád kyselou půdu. A barvu přidá i něžná květina našich babiček – srdcovka (Dicentra spectabilis). Jedná se o víc jak metr vysokou jemnou rostlinu s růžovými srdíčky, která se po odkvětu postupně zatáhne a není po ní potom až do jara ani památky.Stromy, stromky a solitéryNejvětším potěšením pro mne teď bylo zjištění, že můj oblíbený
převislý modřín (
Larix decidua Pendula) by prý měl nakonec zvládat i stín. Vždycky jsem měla za to, že musí jen na sluníčko a tam z převislých stromků preferuji spíš moruši. Ve stínu už pro něj místo najdu a jakmile opadá, ozdobím jeho větve na Vánoce stříbrnými baňkami. Věřte mi, vypadá to parádně.
Ze stromů by stín měli zvládat buk, habr, lípa, některé javory,
klokoč zpeřený (Staphylea pinnata) a dokonce i okrasná
katalpa. Zajímavé pro mne bylo, že stín snese i
bříza bělokorá (konkrétně
Betula pendula "Laciniata"). Z těch malých okrasných je zvláštní rostlinou mohónie cesmínolistá (
Mahonia aquifolium) s výraznými žlutými květy a především mahonie střední s velmi exotickým vzhledem (
Mahonia x media "Winter sun"). Obojí lehce jedovaté.
Treláže, oblouky, brány, přístřešek na auto či zastínění popelnice, tam všude se dají šikovně uplatnit popínavky. Ty, které bravurně zvládají stín, jsou ale obvykle docela jedovaté, jako známý stálezelný břečťan. Jedovatá, ale hezky bíle kvetoucí je popínavá hortenzie řapíkatá (hydrangea petolaris). Pne se velmi dobře a musíte dbát na silnou oporu, protože brzy zmohutní. Půvabné velké listy poskytující soukromí má podražec velkolistý (Aristolochia macrophylla), který je ale, jak jinak, velice jedovatý. Stejně tak voňavý, noční motýly lákající zimolez Henryův (Lonicera henryi), který mají rádi také ptáci pro úkryt. Často namrzá, měl by ale znovu obrůstat.
Už jsem si pomalu myslela, že ani žádnou stinnou popínavku, která by nebyla tolik jedovatá, nenajdu. Ale našla jsem, stín by měl zvládat loubinec trojlaločný (přísavník trojcípý, psí víno, Parthenocissus tricuspidata), který je jen slabě jedovatý a vzhledem k odporné chuti nejsou otravy zazanamenány. Jeho podzimní zabarvení nebude ve stínu tak výrazné a také méně pokvete. Což je možná i dobře, jeho květy plné nektaru milují vosy a mouchy a samozřejmě i včely, fasádu bych jím popnout nenechávala. Navíc slouží jako noclehárna vrabců, tedy nic vhodného k ložnici. Pozor na vhodnou oporu, brzy dokáže zničit i ploty.
Ve stínu by to měla zvládnout i voňavá kvetoucí léčivka akébie pětičetná s jedlými plody (Akebia quinata), jen nebude moc kvést a plody spíše taky nečekejte. Zvládne jen teploty do -20, může vymrzat. Potěšilo mne, že se do stínu dá pořídit i kvetoucí popínavka, konkrétně šlechtěný plamének Utopia (Clematis Utopia) takové podmínky zvládne (u nás jej myslím prodává jen zahradnictví Havlis). Ale to už jsme opět v kategorii jedovatých rostlin, ještě navíc s možností alergických reakcí na dotek rostliny.
